Rumunsko

  Ráno v 6:00 se setkáváme v Praze, kousek za stanicí metro Opatov, po čtvrthodině čekání mírně znervózníme a pro jistotu voláme pana Hrůzu, jestli na nás nezapomněl. Dozvídáme se, že nikoliv a že je již na cestě. Vyjížděli ze Žatce, tak po cestě nasbírali nějaké zdržení. V půl sedmé vyrážíme z Prahy a jedeme vstříc novým zážitkům. Vezeme se Volkswagenem Caravelle světle modré metalízové barvy. Zatím je celé auto k dispozici jenom nám, to se ale po příjezdu do Brna mění, přistupuje dalších pět cestujících. Jsou to kluci, kteří jedou do Banátu na vandr pod stan a rybařit.
   Cesta po Čechách rychle utekla, překonáváme první hranice a přejíždíme na Slovensko. Projíždíme Bratislavu a když překonáme Dunaj, vidíme v dálce bratislavský hrad a most s restaurací. Holkám jsou tyto výhledy utajeny, neb obě spí jak zabité. Slovensko jsme projeli za chvilku a už jsme v Maďarsku. Co nás zaujalo jako první, byly kvalitnější silnice. Jinak je to země placka, trochu nudná rovina. Až u Budapešti se krajina mírně zvlní a začíná být zajímavá. Budapešť míjíme oklikou, tak jsme toho moc neviděli a pomalu se blížíme k rumunským hranicím. Maďarsko nás tedy vůbec nezaujalo.
   A už jsme na hranicích. Jelikož Rumunsko není v Shengenu, poprvé musíme předložit cestovní doklady. Kontroluje nás pěkná blondýnka a dokonce se i usmála, což je u celníků vzácnost. Bez problému pokračujeme dál. Jako bychom se ocitli v jiném světě. Kvalita silnic rapidně poklesla a ve vesnicích je spousta domů, které chátrají a rozpadají se. Je to takový „cikánov“. První, co holky zaujalo je obrovské množství čapích hnízd okolo silnice, na komínech, sloupech elektrického vedení, tak měly chvíli o zábavu postaráno. Fotily jak o život, ale z jedoucího auta moc úspěšné nebyly a moc fotek se nepovedlo.
   Rumunsko je za hranicemi stejně ploché jako Maďarsko, až za Temešvárem /Timisoara/ se začíná pomalu zvedat a vrchovina vytváří na obzoru krásné scenérie. Projíždíme horami, zatáčka střídá zatáčku, nahoru dolů, ale není skoro nic vidět, protože po obou stranách silnice jsou vzrostlé stromy. A už se nám otevřel široký pohled do údolí na obrovský tok Dunaje. Ze západu jej zabarvuje do červena západ slunce a vytváří dojem krvavé řeky, která si klestí cestu skrze vysoké hory. Silnice vede stále okolo Dunaje, míjíme posledních pár rumunských vesnic a už je tu odbočka na polní cestu, která vede do kopce ke Svaté Heleně. Naskytují se nám odtud nádherné výhledy a průhledy přes kopce na Dunaj a obrovský ostrov na něm, vše zalité barvou zapadajícího slunce. Vidíme také úžasný hrad na bílé skále přímo vystupující z temných vod dunajských, který jako strážce střeží cestu v těchto místech dosti úzkém veletoku. Bohužel hrad je na srbské straně a tak nemáme možnost jej navštívit, protože Srbsko není v EU a tudíž tam neplatí naše občanky jako cestovní doklad. Tak snad někdy příště.
   Svatá Helena je už na dosah ruky a tak po pár minutách přijíždíme na náves, vyndáme věci z auta a jdeme se ubytovat. Bydlíme u manželů Salabových, na senzačním místě, hned vedle obchodu, hospody a mezi dvěma kostely. Salabovi jsou moc příjemní lidé, mají dvě dcery /16 a 18 roků/ a Jarmilka byla tak hodná, že i přes pokročilou hodinu nás hned pozvala ke stolu, i když večeře tento den nebyla předem domluvena. Opravdu nám to přišlo vhod. Ubytovala nás ve dvou místnostech, pravděpodobně pokojích svých dcer. Jinak to na nás celé působí, jako bychom přijeli k babičce na vesnici. Starý, ale pečlivě udržovaný nábytek, s vitrínami vyplněnými všemožným sklem, keramikou, porcelánem a lahvinkami alkoholu, nejspíše dárků od hostů. Na stěnách a stropech mají krásné dekory a barevné linky, které místnosti ozvláštňují a oživují. V jedné místnosti jsou i krásná kachlová kamna. Je to úplně jiný svět a přitom tak krásný.
  Hned jak jsme se občerstvili a trochu zabydleli, tak jsme vyrazili do místní hospody, kde jsme dnešní večer zakončili. Seznámili jsme se tam s dvěma chlapy z Havlíčkova Brodu, kteří jsou zde s terénním autem, i když od úterý, tak vypravovali, jak kdyby tu bydleli od nepaměti. Pravda, byli již notně posilněni alkoholem, tak jsme je brali trochu s rezervou. V hospodě zakončili večer i ostatní naši spolucestující, tak jsem si pak povídal s klukama z Brna o tom, jaké máme plány a co všechno chceme v Banátu vidět. Zajímavou postavičkou je místní „opilec“ kterého zde nemají moc v lásce a kterému všichni říkají „strejda zelí“, asi ho pěstuje. Za jeden rum prý vypráví historky o všem možném. Noc pokročila, holky chtěly vybalit a připravit fotoaparáty, tak odešly dřív a mě po příchodu ke dveřím čekalo nemilé překvapení. Když jsem vzal za kliku, bylo zamčeno. Pravděpodobně domácí zamkli po příchodu holek. Snažil jsem se probudit alespoň jednu z nich, aby mi otevřela, ale i po několika minutovém klepání bez výsledku. Když už jsem nevěděl, co dál, tak jsem uprostřed vesnice v jednu hodinu v noci krátce hvízdnul a vyslovil Helčino jméno. Sláva, zabralo to a Helena mi přišla otevřít. Tak jsem se i já dostal konečně na kutě.

Holky dnes vstaly časně ráno, šly na průzkum okolí a fotit v tom správném světle.

Já si v klídku užíval postele až do osmi hodin. Když jsem si dosyta užil lenošení, vstal jsem a šel se nasnídat. Byly domácí klobásky, domácí sýr na balkánský způsob, marmeláda a bílý chléb. Vše zde chutná výtečně. V klidu jsem posnídal a povídal si se Salabovými. Když holky dorazily z ranního focení, připravili jsme se na nedělní mši a vyrazili do kostela. Sešla se tam celá vesnice. Kostelík je krásně udržovaný, barevně vymalovaný s obrazy a sochami, je vidět, že místní komunita si na něm zakládá a nenechá ho zchátrat, jako jsou některé kostelíky v Čechách. Je rozdělený na spodní loď a balkon. Ženy zůstaly sedět dole, ženatí a starší muži obsadili levou část balkonu a omladina a svobodní chlapi pravou polovinu balkonu. Mše byla poměrně dlouhá, zdálo se nám to především díky tomu, že kněz měl poměrně monotoní hlas a děsně uspával. Navíc, když lidé odříkávali otčenáš, tak to vypadalo, že každou chvíli umřou. Průběžně to oživily zpěvy, to byl moc příjemný poslech.

Po mši jsme se stavili v místním obchůdku, který zároveň funguje i jako výčep, pro vody a na pivko. Voda byla pěkně drahá, za dvě vody a dvě piva jsme platili 100 Kč, ale co, jsme přeci na dovolené. Po pivku byly holky trochu přiopité, ale příjemně rozesmáté a konečně se šly v 11 hodin nasnídat.

Ve 13.hodin začínal pohřeb, tak jsme se rozhodli, že se půjdeme podívat, jak tady vypadá poslední rozloučení . Vyrazili jsme společně se Salabovými, před domem odkud průvod vycházel už postávali lidé v hloučcích, většinou schovaní ve stínu stromů, protože bylo úmorné vedro. Před vraty stály máry, stolek s květinami a stále přicházeli další vesničané. Po dvojicích, v hloučcích, někteří i sami. Chvilku po jedné dorazil farář se svými pomocníky a na máry byla postavena rakev s nebožtíkem „bratrem Josefem“. Okolo levé strany rakve se shromáždili blízcí pozůstalí a na pravé byly opřeny věnce, na stolku byly zapáleny dvě svíce a kněz zahájil obřad. Místní sbor začal předzpívávat motlitby a ostatní se přidali. Po odříkání motliteb v češtině je kněz odříkal i v rumunštině, následoval velmi dojemný okamžik, kdy byla rakev přikryta víkem. Seřadil se průvod v čele s jáhny, kteří nesli kříže a praporec s obrázkem svatého, následováni sborem, knězem, rakví nesenou čtyřmi muži, pozůstalými a ostatními vesničany. Průvod prošel vesnicí až ke kostelu, kde bylo další čtení a modlení a za zvuku zvonů se průvod vydal na hřbitov nad vesnicí. Na Hřbitově byl již připravený vykopaný hrob, ke kterému byla umístěna rakev. Následoval další obřad a po jeho ukončení byla rakem spuštěna do hrobu, chlapi se chopili lopat a hned rakev zasypali. Ze hřbitova je nádherný výhled do okolí, na Dunaj a na Svatou Helenu. Opravdu krásné místo k poslednímu odpočinku. Je to trošku morbidní, ale je to tak.

Po pohřbu jsme chvíli seděli pod stromem hned pod hřbitovem a vesničané odcházející z pohřbu nás srdečně zdravili, ptali se, jak se nám pohřeb líbil a jak se nám líbí celkově u nich, ve Svaté Heleně. Jsou to moc příjemní lidé, stále se usmívající, většinou nezůstane jen u vzájemného pozdravu a vždy prohodí i pár vět. Překvapivě vstřícně reagovali i na cvakající fotoaparáty holek během celého pohřbu, jen jedna paní měla poznámku, co s tolika fotkami budeme dělat. Když jsme si odpočinuli a v chládku i trochu vychladli, opět jsme se stavili v krámku pro vody a na jedno pivo. U krámku už seděl strejda Zelí a ještě jeden vesničan, oba hned zasypali holky otázkami a objednali další pivo, ač jsme se dost bránili, museli jsme si s nimi připít na zdraví. Nechtěli nás pustit, přemlouvali na další rundu a byli by nejraději, kdybychom s nimi zůstali v hospodě až do večera. Přemluvit jsme se nenechali a vyrazili na plánovanou procházku okolo Dunaje. Prošli jsme vesnicí a za ní začali sestupovat po neznačené stezce dolů k Dunaji. Cesta vedla nejprve mezi prudkými stráněmi, porostlými nízkými stromky a keři, mezi kterými se pásly kozy. Po chvilce chůze se stezka ponořila do listnatého lesa a po levé straně se hluboko do rokle zařezával potok s mléčnou vodou. Cesta byla moc příjemná, baldachýny stromů nepropustily sluneční paprsky, tak nebylo takové horko. Celou cestu nás doprovázel vesnický pes, šel před námi jako náš průvodce a vždy když zašel za zatáčku, počkal, až nás zase uvidí a pak zas pokračoval dál. Takto jsme společně, já, Helena, MiKi a pes sešli až k levému břehu Dunaje a odtud jsme pokračovali proti proudu řeky až do obce Coronini. Údolí poskytuje úchvatné podívané. Z obou stran vystupují téměř z vody prudké kopce a běloskvoucí skály. Do jisté míry mi to připomíná mé rodné Ústí nad Labem, až na to, že řeka je o dost širší a skály jsou černé. Po řece pluly parníky a nákladní lodě do svého cíle a my jsme se pražili pod prudkým sluncem na rozpáleném asfaltu, protože se nebylo kam schovat. Jen výjimečně jsme narazili na nějaký strom, nebo skalní výběžek, kde bylo trochu stínu a tam jsme si odpočali od úporného vedra, občerstvili se vodou a snažili se aspoň trochu se zchladit. Zhruba v půli cesty je malý převis, ze kterého kape voda a u kterého zastavují projíždějící auta a lidé si zde čepují vodu z místního pramene. Převis je ozdoben zajímavými útvary, které vypadají jako kořeny stromu obalené krápníkovou hmotou. Vůbec nejsou špičaté, ale oválné a kruhové. Připomnělo mi to labutí jeskyni na zámku Neuschwanstein.

Po notně dlouhé době jsme se konečně přiblížili k obci Coroniny. Z druhého srbského břehu nás majestátně pozdravil hrad Golubac. Jeho věže vystupují přímo z vod Dunaje, stejně tak jako skála, na které stojí. Dole u paty skály je proražen tunel pro automobily. Vzhledem ke své bílé barvě vypadají hrad i skála mohutnější, než ve skutečnosti jsou. Určitě stojí za to tento hrad alespoň zdáli spatřit. Jedná se prý dokonce o místo, kde sv.Jiří přemohl draka. Též se vykládá pověst o tom, že z hradu vede podzemní chodba pod Dunajem až na rumunskou stranu. To jsme slyšeli i od místního rybáře, kterého jsme míjeli. Před námi bylo ještě pár zákrut okolo skal než se nám naskytl pohled na Baba Caia. Jedná se o skalní útvar, který vystupuje z vod dunajských asi 100m od břehu. Nad ním se na kopci tyčí střep zdiva hradu Sv.Ladislava. na tento hrad jsem mířil. Cesty a turistická místa jsou zde bohužel špatně značena, vlastně bych řekl téměř vůbec. Nakonec jsme se na cestu museli zeptat místních domorodců, což byl docela oříšek, neb domluvit se s rumuny nebylo vůbec jednoduché ani s pomocí mapy, na které jsme jim ukazovali, kam chceme jít. Nakonec se zadařilo a mohli jsme pokračovat po stezce stoupající k hradu. Z hradu samotného se mnoho nedochovalo. Navíc je prostor příšerně zarostlý a téměř v některých místech neprůchozí.

Do současnosti se dochovaly zbytky severovýchodní hradby rozdělené na jednotlivé místnosti. V západním nároží byla poznat bašta. Na straně východní zase zbytky okrouhlé věže se zdivem směřujícím na západ, širokém přes 6m. Zbytek zdiva věže měl tloušťku cca 2m. Poslední jižní až jihozápadní strana byla též rozdělena na místnosti. V poslední byl ještě patrný portál, kterým se dovnitř vstupovalo. Ovšem do dvou třetin zasypaný zeminou. V jihozápadním nároží se tyčí nejzřetelnější pozůstatek – nároží vysoké cca 15-20m. Ovšem co je původní a co dostavěné je těžko poznat. Z nejvyššího místa vyčnívají do prostoru zazděné kolejnice, které jsou jistojistě moderního původu. V útrobách prostoru hradu, které jsou silně zarostlé náletovou vegetací, toto místo je oproti zbytku hradu posazené výše a podle terénní nerovnosti lze alespoň v náznacích vypozorovat, že zde byly i zděné stavby. Úžasný je výhled z jižní hradby dolů na Dunaj a na protější hrad. Po prohlídce hradu jsme pokračovali po „značené“ cestě do Svaté Heleny, došli na místo, z kterého byl nádherný výhled na celé široké údolí, kde se líně vine řeka a těsně před soutěskou se rozlévá do téměř čtyřkilometrové šířky s obrovským ostrovem a mělčinami uprostřed. Zde jsme se rozhodli vyčkat na západ slunce. Scenérie byla opravdu dokonalá. V dálce směrem na severovýchod se zvedal pás hor, na jihu pohoří. To vytvořilo široké údolí, kterým se klikatila řeka až k nám, do toho mírně načervenalé světlo zapadajícího slunce, a to vše se odráželo i na hladině řeky. Bylo to jak z nějakého romantického filmu.

Když slunce zašlo za obzor, tak jsme se spěšně vydali na cestu domů, abychom stihli dojít ještě za šera. Bohužel ze značené stezky se stala neznačená a nakonec cesta zmizela úplně a procházeli jsme najednou pole a luka a nevěděli kudy kam. Po chvilce hledání jsme narazili na cestu, která nás dovedla až na hlavní silnici do Sv. Heleny. Domů jsme se vrátili pěkně utrmácení. Dostali jsme večeři – plněné paprikové lusky s omáčkou, kterou zde ovšem nezahušťují. Večer jsme si pak povídali se Salabovými, dozvěděli se spoustu zajímavostí o vesnici i o sousedech, především o „strejdovi Zelí“. Po půlnoci jsme všichni zalehli a nerušeně spali až do rána.

Dnes jsme vstali poměrně brzo a hned po snídani jsme po silnici došli do obce Coronini, kde jsme chtěli počkat na autobus do Einbenthalu. Tedy spíš na rozcestí pod touto další českou vesnicí, neb cesta od autobusu do vesnice je dlouhá cca 5 km.

V Coronini jsme se ovšem dozvěděli, že žádný autobus v devět nejede, poučeni z materiálů, které jsme před samotnou cestou studovali, jsme se vydali na stop, který je zde prý bezproblémový a řidiči jsou zde ochotní. Ovšem, pokud nějaké auto projede. Měli jsme štěstí, po nějaké době se objevil džíp, v něm 3 kluci, kteří vezli kanystry s benzínem do Berzasci. Naskládat se tam včetně mé krosny nebylo vůbec jednoduché, byli jsme nepresovaní jak sardinky. Ale bylo štěstí, že jsme se posunuli blíž k našemu cíli. Když jsme v Berzasce vystoupili z auta, chtěli jsme se poohlídnout po nějaké hospodě a tak jsme se zeptali hned prvního obyvatele na kterého jsme narazili, byl to Čech, cestu nám vysvětlil a za chvíli jsme hospodu snadno našli.

Tady nás přivítal ochotný majitel, Rumun, když zjistil, že jsme češi, hned žhavil drát a snažil se nám sehnat českou společnost. Po chvilce přišli dva zpruzení mladíci, prohodili s námi pár vět a když splnili svou „povinnost“ šli si dál po svých. Hostinský nám nakonec dohodl alespoň částečný odvoz s pánem, který asi jezdil pro objednávky zboží. Měl novou Dacii a po místní hlavní cestě, která je na mnoha místech rozkopaná, si to pádil místy až 130 km rychlostí, cesta do městečka Svinita tedy netrvala dlouho. Vysadil nás u stanie autobusu a jel někam do kopců. Stáli jsme na stanici a opodál byla hlídka policie, muž a žena, kteří k nám po chvilce přišli, byli moc milí a snažili se s námi prohodit pár slov. Domluva nebyla úplně jednoduchá, ale pochopili cíl naší cesty a když zastavilo auto, které nás chtělo svézt, naznačili, abychom s nimi nejezdili, že autobus je bezpečnější. Dali jsme na jejich radu a čekali dál. Měli jsme štěstí, po chvilce se z kopců vyřítil náš starý známý s Dacií a ukazoval, že nás ještě sveze. Nakonec nás tento milý pán vyvezl cestou necestou až přímo do Einbenthalu, za což jsme mu byli v tomto vedru vděční, neb jak jsem již zmínil, bylo to z roscestí 8 km do kopce. Nabízeli jsme mu peníze, protože zde je běžné, že se stop platí, řidič ovšem dělal odmítavá gesta, peníze si nevzal, rozloučil se s námi a zase se bleskovou rychlostí rozjel pryč. V jinak téměř mrtvé vesnici jsme potkali paní a ptali se po rodině Kocmanových, u kterých jsme měli zamluvené ubytování. Od místa, kde jsme se právě nacházeli, to bylo ještě dva km, jak jinak než vzhůru do kopce. Je to obec, která se táhne úzkým údolím potoka Tisovec vzhůru až k dolům, kde se těžil antracit, azbest a chrom. Na obě strany se zvedají příkré kopce, které jsou povětšinou holé a připomíná to spíše Alpy. Tedy až na místní domky, které jsou typicky české a jako by vypadli z oka domkům na českých vesnicích.
Zdejší ves je oproti Sv. Heleně hodně klidná, nikde není nikoho vidět, asi je to způsobeno vedrem, možná tím, že je pondělí. Nakonec jsme našli dům manželů Kocmanových, postavený na kopci nad okolními domy a byl odtud výhled skoro na celou vesnici.

Bohužel nebyli doma, ale od babičky jsme se dozvěděli, že na louce sekají trávu, dala nám klíč od domku, kde strávíme dnešní noc, ukázala nám cestu a my se vydali z prudkého kopce k našemu dnešnímu domovu. V domě byl příjemný chládek, tak jsme chvíli relaxovali a asi po dvou hodinách se vydali na průzkum do bývalých dolů, vzdálených asi hodinku cesty. Jdeme po asfaltce, která se změní v polní cestu plnou kamení a výmolů, procházíme vesnicí Nové Doly, kde žijí povětšinou rumuné a podle toho to tam taky vypadá. Stoupáme stále po červené a míjíme opuštěná a chátrající stavení, která kdysi sloužila jako správní, technická a ubytovací zařízení pro doly. Nakonec přicházíme až na konec cesty k opuštěnému a polorozpadlému dolu.

Místo jako stvořené pro focení. Na nádvoří rozházené bez ladu a skladu kusy vybavení, které zarůstá plevelem, pohřebiště vozíků na slepé koleji, pomalu reznoucí těžní věž s dveřmi se zkříženými kladivy na špici, zabedněná jáma dolu, na kterou dopadá světlo skrze vytlučené tabulky skla a klikatící se koleje vedoucí od těžní jámy až k poslednímu vozíku naplněného antracitem, který působí jako pomník zdejší důlní činnosti. Až večer jsme se dozvěděli od pana Kocmana, že byl důl uzavřen před dvěma lety po důlním neštěstí, kdy se zřítila chodba a zavalila dva horníky, kteří se snažili zabezpečit nebezpečný prostor. I takové je řemeslo hornické. Těžké a nebezpečné, ale pro zdejší lidi to byl hlavní zdroj obživy a dnes musí za prací dojíždět, mladí se stěhují do měst a zdejší vesnice vymírají. Na cestě zpět jsme se potkali s našimi domácími a dohodli si program večera. Paní Kocmanová šla uvařit večeři a zatopit, abychom měli teplou vodu na osprchování. My jsme šli do místního obchůdku, kde nás obsloužila mírně zpruzelá prodavačka, škoda, že měl místní krajánek zavřeno, ani hospoda nebyla otevřená. Taky nás překvapilo, že jsem nikoho neviděli před domy, všichni byli zalezlí uvnitř svých domovů. Oproti Sv. Heleně to byl hlavní rozdíl, který jsme zaznamenali, neb Sv. Helena je živá, lidé si povídají před svými domy na lavičkách, prostě je to „živá“ vesnice. K večeři jsme dostali opět plněné papriky, tentokráte ale se zahuštěnou omáčkou a jako bonus palačinky s domácím tvarohem a čerstvými jahodami, směsí zahradních a lesních, byla to opravdu třešnička na dortu, nacpali jsme se k prasknutí:-). Po večeři jsme si povídali s panem Kocmanem, který nám vyprávěl o zdejším životě, o rodině, o historii kraje. Moc nás překvapil, jak hodně byl sečtělý, jeho velkými koníčky je botanika a geologie. Ve volných chvílích dělal i kovařinu, ač byl původně vyučený elektrikář. Je vidět, co zdejší kraj donutí člověka dělat, být universálním řemeslníkem a umět od všeho trochu. Ještě jsme se šli podívat na dojení krav a spát jsme šli před jednou hodinou ranní, příjemně unavení, plní zážitků z uplynulého dne.

Dnes vstáváme před sedmou hodinou, protože chceme stihnout autobus zpět do Coronini, který měl jet kolem půl deváté z rozcestí a máme před sebou cca 8 km. Naštěstí je to dolů z kopce. Po snídani nám pan Kocman nabídl svezení na korbě auta aspoň na kraj vesnice, ke křížku, ušetřil nám tak 2 km cesty.

Dolů jsme šli po klasické cestě plné kamenů a výmolů, holky fotily mlžný opar nad údolím směrem k Dunaji, k zastaváce jsme došli přesně v půl deváté. Měli jsme trochu strach, jestli autobus už neodjel, ale naštěstí se za chvilku objevil v zatáčce, byl to mikrobus pro cca 18 lidí. Nastoupili jsme, řidič nám podal lístky a na další zastávce jsme byli zděšení, neb jsme lístky měli zaplatit a řidič ukazoval že chce „330“ . Nechápavě jsme na něj koukali a ukazovali, kolik peněz máme, nakonec si vzal 33 lei, tohle se nám pak stalo ještě víckrát, prostě říkají a ukazují o nulu víc, než vlastně chtějí. Tak jsme si nakonec oddechli a užívali si téměř dvouhodinovou jízdu do Coronini s překrásnými výhledy na Dunaj a okolní kopce.
Po příjezdu do cíle jsme hledali restauraci, abychom se před cestou do Sv. Heleny, 5km cesty opět do kopce, teploměr ukazoval 38 stupňů ve stínu, trochu občerstvili. Místní nás navedli k místnímu penzionu na konci obce, kde ale nikdo nebyl, nebyl ani žádný nápis, že by zde restaurace fungovala. Penzion jsme několikrát obešli, než si náš všimla mladá paní, která nás odvedla do jídelny pro místní hosty a dala nám na výběr ze tří jídel – nějaké maso, rybu a salát. Objednali jsme si salát a pivo, s obavami jsme čekali na účet, protože na místní poměry to zde vypadalo luxusně. Naštěstí ceny byl v pohodě, salát za 5 a pivo za 3 lei. Po jídle jsme se vydali na cestu , v největším parnu jsme se drápali křivolakými uličkami Coronini, plnými šutrů a výmolů, strouhy byly plné kdoví čím, až jsme došli na cestu vedoucí do Sv. Heleny.

Cesta je prašná, místy jí opravují a rozšiřují, jsem zvědavý, jestli se dočká i asfaltového povrchu, nebo jestli ho rozkradou jako při poslední opravě. Jaká byla naše radost, když jsme za obzorem spatřili naší milou vesničku, přidali jsme do kroku, abychom už co nejdříve seděli na moc příjemném místě – u Salabů na dvorku, kde jsme u kávičky a slivovičky celé odpoledne povídali s Jarmilkou a Františkem o našich zážitcích a vůbec o všem možném.

Na dnešní den jsme si naplánovali výlet ke Kulhavé skále, kterou jsem si omylem překřtil na „zlomenou“. Kulhavá proto, že v okolí skály měl pozemky pan Kulhavý. Holky dnes vstaly opět brzy a šly fotit východ slunce na vyhlídku nad Dunajem.

Vrátily se úplně nadšené, jak je tam krásně, jaké jsou tam nádherné výhledy. No snad to uvidím aspoň na fotkách. Po jejich návratu jsme posnídali a v klidu jsme vyrazili na cestu. Prošli jsme vesnicí a na radu Jarmilky jsme si zkrátili cestu pěšinou vedoucí skrze políčka, na kterých panoval čilý ruch. Políčka se svažují v úzkých pruzích od cesty, na kterou jsme mířili, na obě strany dolů do údolí. Pruhy jsou vymezeny u cesty velkými kameny, aby si každý poznal to své území. Políčka jsou si navzájem velmi podobná, je zde vidět kukuřice, obiloviny a hodně vojtěška, v hlubokých závrtech, kterých je zde hodně, pěstují brambory. Pěšinou jsme došli na cestu, po které jezdí kravské nebo koňské povozy a dnes už je občas vidět i traktor. Směrem od vesnice jezdí s prázdnými žebřiňáky, aby se zpět vraceli s plně naloženými senem, někdy se výška vozu blíží až k neuvěřitelným 3 až 3,5 m. Tyto velké fůry jim nespadnou, nahoře uprostřed seno stlačuje dlouhá dřevěná tyč, která je na obou stranách pevně připevněna řetězem ke spodku žebřiňáku.

Už jsme šli po cestě označené červenou značkou a s občasnými přestávkami „na cigárko“ jsme došli až k rozcestí, kde jsme odbočili na značku modrou vedoucí až k našemu cíli. Procházíme krajem velkých polí rozdělených tak, jak to terén dovolí, je zde velké množství závrtů. Nacházíme se v místech s velkým počtem jeskyní a krasových útvarů, před pár lety zde prý čeští speleologové prováděli průzkum, ale velká škoda, že o tom nevydali žádnou publikaci. Snad existuje film, který bych mohl sehnat u pana Ivo Dokoupila, určitě se o to pokusím. Některé závrty jsou malé, jiné obrovské tak, že by si na jejich dně mohl člověk postavit velký dům. Většina je zúrodněná, osázená různými plodinami, nejčastěji jsou vidět brambory a kukuřice, dál od vesnic pak ovocné stromy. Touto různorodou krajinou jsme došli do listnatého lesa a úzkou klikatou pěšinou sestoupili dolů do údolí potoka k úpatí Kulhavé skály. Jedná se o masivní skálu s obrovskou dírou, takže vypadá jako obří skalní most. K úpatí prudce stoupáme terénem, kde je hodně spadlých stromů a odlomených skalních kamenů, projdeme pod kamenným obloukem a ocitneme se jako by na nádvoří, ze všech stran obklopeném skalními stěnami. Ovšem ne na rovném prostoru, ale na cca 45 % šikmém, takže výstup až k nejhornější skále, kde zeje vstupní otvor do jeskyně Vranovec, je po sypkém podkladu dosti obtížný.

Po prozkoumání okolí a osvěžení v potoce jsme se rozhodovali, jak budeme pokračovat dál. Já navrhl možnost jít po staré červené značce, pěšině, která se zvedala protějším svahem a poté pokračovala mezi salašemi až na cestu s již nově značenou červenou značkou. Holky tuto delší variantu odmítly s tím, že půjdou zpět stejnou cestou a já se vydal tedy sám.

Vyběhl jsem protější kopec, čemuž se holky divily a během chvíle jsem se ocitl na políčku, kde se červená „bodová“ značka ztratila. Naštěstí jsem jí po chvíli opět našel, aby mě vyvedla polní cestou opět výše mezi další pole a pastviny. Míjím několik opuštěných salaší a ocitám se v naprosto pohádkové krajině mezi pastvinami, polemi, závrty, stromy rostoucími samostatně i ve skupinách. Tráva místy vysoká jak člověk má nezvykle fialovou barvu a se zlatými perličkami září ve světle slunce jak ametysty. Značka se opět ztrácí, ale už se orientuji, tak není problém dojít až k cestě vedoucí do Sv. Heleny. Nejkrásnější místo je u salaše, kde cesta klesá do zářezu potoka, aby vzápětí stoupala do protějšího kopce. Zde u brodu je místo téměř jako z románů Tolkiena. Sbíhá se zde několik cest, hned vedle stojí vzrostlý strom, který poskytuje dostatek příjemného stínu. Jeho kořeny se všelijak proplétají a kroutí a vytvářejí stromové křeslo zvoucí k posezení. Do toho vše zurčí potok, který v tomto údolí dotváří příjemnou atmosféru. Nad tím vším stojí stará salaš, postavená starou tradiční metodou z kulatin překřížených v rozích, přes ně jsou našikmo nabité latě a nanesena omítka, která je ale na mnoha místech opadaná. Jedinou obyvatelkou tohoto místa je mourovatá kočka, která mě pozdravila mňoukáním, doprovázela mě kousek cesty až za brod a loučila se tak srdceryvným mňoukáním, že bych ji býval vzal nejradši s sebou. Pak už jsem sám stoupal cestou směrem k vesnici. Myslel jsem, že doženu holky, které jsem z protějšího kopce zahlédl, ale po cestě jsem je nepotkal. Až doma jsem zjistil, že ještě nedorazily a asi si také vychutnávají kouzlo zdejšího kraje. Večer jsme museli zabalit, neb následující den nás čeká cesta do Rovenska, kde přespíme, pěší přechod do vesnice Gerník také s jedním noclehem a opět návrat do Heleny.

Ráno vstáváme v 7 hodin a po snídani připravujeme poslední věci na cestu. Naše domácí rodina jede vyřizovat povolení pro svou mladší dceru Zdeňku, aby mohla se svou starší sestrou Jolankou, které již bylo 18, vycestovat do Čech k tetě a strýci. Dům tedy opouštíme i my a čekáme před hospodou na Lojzu Hrůzu, s kterým máme na ráno domluvený odvoz do Rovenska. Čekáme dobrou půlhodinu a Lojza nikde, bohužel jsme si neupřesnili hodinu. Nakonec nevydržíme a telefonujeme, prý jsme neřekli v kolik, tak odjel do města. Nejspíš by pro něj bylo ráno i v poledne:-). Tak jsme ještě půlhodinku počkali než přijel a vyrazili jsme na cestu. Pomalu jsme sjížděli cestou do Coronini, na které se právě intenzivně pracovalo. Po průjezdu vesnicí, s častým troubením na známé, vjíždíme do naší známé soutěsky a proti proudu Dunaje míříme do malé rybářské osady Liubcova, kde odbočujeme vlevo a proti proudu potoka Orevita pomalu stoupáme k Rovensku. Krajina je nejprve otevřená s množstvím polí, luk a pastvin, aby se následně pomalu uzavřela do úzkého údolí, pokrytého lesem. Na dně tohoto údolí je místo stěží pro potok a cestu a tak v jednom úseku vede cesta dokonce korytem říčky. Les okolo začíná houstnout a svahy začínají být příkřejší, místy jsem si připadal jak v pralese. Nepřestávající poskakování po kamenech a výmolech holky uspalo, tak jim většina cesty zůstala utajena. Je až neuvěřitelné, jakou cestu jsme zvládli ujet se starou Audi A80, která byla jistě konstruována pro docela jiné cesty. Nicméně jsme cestu zvládli dobře a už jsme v Rovensku.

Rovensko je nejvýše položenou českou vesnicí, leží přímo na jednom z hřebenů uprostřed Munţii Almăjului ve výšce 866 m n.m. Mají zde od založení problém s vodou a tak se s ní opravdu hodně šetří. Mimo jiné i tak, že už použitá voda putuje dál ke žlabům pro dobytek. Proto se zde nedoporučuje používat jakákoli kosmetika, včetně pasty na zuby. Čekáme před domem rodiny Pražáků, kde budeme trávit dnešní noc. Pražákovi jsou bohužel také na poli, tak jsme i chvíli prozkoumávali okolí domu

Po příjezdu se nás hned ujali, ukázali nám dva pokojíky. Vybrali jsme si světlejší, s dvěma okny do cesty / ulice se tomu opravdu nedá říkat:-)/, s výhledem do malé předzahrádky s krásně rozkvetlými růžemi, které se pnuly i kolem oken po fasádě domu. Když nám ukázali klasickou koupelnu se splachovacím záchodem, byli jsme příjemně překvapeni a úplně spokojeni. Po kafíčku a slivovičce jsme vyrazili na procházku vesnicí a na nedalekou vyhlídku. Vesnice byla také jako po vymření, v tom vedru byli ti, kdo nemuseli na pole, ukrytí pěkně doma ve stínu. Vyhlídka je od vesnice coby kamenem dohodil a tak jsme se za chvilku mohli kochat pohledem do nádherného kraje, plného kopců a údolí včetně pohledu na celou vesnici. Holky žhaví své fotoaparáty a dělají jednu fotku za druhou, vzduchem létají hlášky jako „ ta obloha bude zase vypálená“, „ jakou máš clonu“ apod. Když bylo nafoceno a dostatečně jsme se vynadívali, vracíme se zpět do vesnice se zastávkou na místním hřbitově.

Pražákovi vykonávali potřebné práce, na ručně ovládaném stroji řezali křenové lupení pro prasata, tak to bylo moc zajímavé a holky měly opět co fotit. Za domem byla taky krásná vyhlídka, tak už bylo dohodnotuto opět včasné vstávání na ranní focení. Večer jsme si opět povídali při kávě a slivovičce s domácími, i zde jsem byl překvapen, také mají v Ústí příbuzné, jo, ústečáci jsou holt všude:-)

Dnes nás čeká pěší přesun do vesnice Gerník. Vstáváme podle dohody brzy, abychom viděli východ slunce, byl to úchvatný zážitek. Výhled hluboko do údolí, naproti strmě se zvedající kopce a výhled daleko na celé pohoří.

Po snídani jsme vyrazili na cestu, opět po červené značce. Procházíme vesnicí, která se táhne po celém hřebeni, až se ocitneme opět v kraji luk, polí a pastvin, tentokráte prudce klesající do údolí. Po cca kilometru vcházíme do lesa a pomalu klesáme. Budeme procházet přes rumunské salaše, kde občas zaútočí psi , proto nám místní doporučili vyzbrojit se holemi. Hledáme tedy nějaké šikovné hole, které nám případně pomohou psy odehnat. Míjíme jednu rumunskou rodinku s koňským povozem, která si přímo uprostřed cesty udělala piknik a po chvíli už se blížíme k první salaši. Naštěstí je stádo pryč a psi co zde zbyli jenom štěkají a odbíhají pryč.
Míjíme druhou salaš obývanou starým rumunským párem, paní je malá, shrbená, se šátkem na hlavě, opírající se o klacek, je na ní hrozně dojemný pohled. Jak se blížíme, uvazuje psa a druhého odhání pryč, tak i tady se nemusíme obávat nějakého útoku. Holky paní podarovaly čokoládou, opět dojemný pohled na její radostnou reakci, udělaly pár snímků a už se zase vydáme na další cestu.

Opět se vnoříme do lesa, abychom se vzápětí ocitli na lukách a pastvinách. Jdeme stále po hřebeni, či vrstevnicích s nádhernými výhledy tu na pravou, tu na levou stranu, které poskytují dostatek materiálu k zaplnění MB na kartách ve foťácích. Výhledy jsou zde opravdu nádherné. Skoro jako z letadla nebo spíše balónu, kde si člověk může vše v klidu prohlédnout.

Mizíme v lese a pomalu se blížíme k místu, na které se těším nejvíc. Jde o soustavu pěti vodních mlýnků tzv. karpatského typu, kterým se zde říká „voděnice“. Obyvatelé Gerníku se dohodli na systému udržování a oprav, na jeden mlýnek připadá asi 14 rodin, kteří je používají a střídají se v jejich údržbě. Je to opět kouzelné místo, z obou stran lemované vysokými kopci. Prostředkem protéká potok, ke každému mlýnku vede systém náhonu s prkénky na směrování toku a masivní okované dřevěné potrubí, které směřuje proud vody přímo na horizontálně umístěné kolo se lžícovitými lopatkami. Ty bez převodu přímo roztáčejí horní mlýnské kolo z pískovce, do kterého padá obilí z horního zásobníku. Co je úžasné a v našich poměrech nemožné je to, že jsou všechny volně přístupné a kdokoli si je může prohlédnout.

Doufejme, že to tak zůstane i nadále a nebude třeba, aby je místní začali zamykat. Za podívanou to určitě stojí. Než jsme si vše stačili prohlédnout a nafotit, obloha se zatáhla, začalo drobně pršet a bouřit. Jeden mlýnek nám posloužil jako úkryt, bouřka se naštěstí přehnala někde bokem, přestalo pršet a my se celí „omoučnění“ museli v potoce napřed umýt a očistit, než jsme mohli pokračovat v další cestě.
Od mlýnků vede cesta lesem strmou pěšinou pouze pro pěší, po chvíli přejde do mírnějšího stoupání které vede až k ovocnému sadu a opět mezi louky a pastviny. Cesta je v tomto úseku neskutečně prašná, tak jsme byli zase během chvilky úplně zaprášení. Po pár kilometrech nás uvítal křížek s Ježíšem, který zde mají před každou vesnicí. Někde dokonce několik za sebou. To už jsme byli v Gerníku.

Gerník je největší z českých vesnic v Banátu, má vlastní obecní úřad a dokonce i internetovou kavárnu. S prací je to zde stejně špatné jako v ostatních vesnicích, proto mladí odcházejí do větších měst v okolí. Poptali jsme se po rodině Boudových, u kterých jsme měli být ubytovaní, dozvídáme se, že bydlí až na druhé straně vesnice, tak jsme prošli ještě celou vesnicí, než jsme se ocitli před domem p. řídícího Boudy, hodně unavení, cesta byla v tom vedru dost náročná. Jak jinak, opět nebyli doma, ubytování poskytovali v jiném domě, ke kterému nás dovedl jejich syn. Nebylo to daleko, ale po takové tůře jsme se už opravdu těšili na to, až odložíme batohy, umyjeme se a budeme u kávičky odpočívat na dvorku, kde je příjemný stín pod pergolou porostou hroznovým vínem, jak to mají u většiny domů v Banátu. Poprvé ovšem nastalo velké rozčarování, byl to baráček na břehu ne moc vonícího potoka, se sice na místní poměry luxusní koupelnou, předsíní spojenou s kuchyňským koutem bez okna a jednou tmavou místností, kde byly 3 nízké válendy připomínající spíš spartakiádní lehátka. Dvorek se zahradou byl nepřístupný, neb byl neudržovaný, plný barev a různého bordelu. Nejsme rozmazlení, ale takhle jsme si odpočinek opravdu nepředstavovali. Rozhodli jsme se, že si najdeme něco jiného. Holky tedy odpočívaly a já se vydal hledat ubytování. Kousek, hned proti hospodě se zadařilo, ubytování bylo přívětivější, dohodl jsem se s paní, že nás nechá vyspat v místnosti pro hosty. Byla vybavena starými postelemi s pelestěmi, s pravými „duchnami“ , na stěnách byly obrázky svatých, prostě jako u babičky. Odložili jsme batohy a šli zrušit původní ubytování, vrátit klíče a do hospody na večeři. Dali jsme si klobásu, neb v banátských vesnicích se většinou nevaří. Potkali jsme se tu se skupinkou Čechů, kteří s námi cestovali z Čech do Heleny. Vraceli se podívat na místo, kde se narodili, zavzpomínat na staré časy a při té příležitosti navštívili i některé další vesnice. Holky se najedly a šly spát, já si ještě povídal s dalšími turisty, párem z Čech, kteří sem přijeli se svými čtyřmi dětmi a kteří měli namířeno do hor na sedmidenní trek.

V této hospůdce spojené s obchodem pracuje nejhezčí děvče, které jsem při putování banátskými vesnicemi poznal. Jmenuje se Maruška a má tak krásné modré oči, že se v nich musí utopit snad každý chlap. Navíc je usměvavá a hrozně milá. Tak jsem se ještě rád chvíli zdržel a poté se také odebral spát. Kolem půlnoci mě vzbudila bouřka. V polospánku mi nepřišlo, že by byla nějak moc silná, ale naše paní domácí nám ráno říkala, že celou noc seděla u svíčky a modlila se. Nenapadlo nás, že domy zde nemají hromosvody, tak nás bouřka ani moc netrápila. Jen jsem se do rána moc nevyspal, Přeci jen mě bouřka probrala natolik, že jsem pak slyšel každé šustnutí, natož chrápání holek, u kterého se opravdu nedalo usnout. Ležel jsem a čumákoval do tmy, hlavou se mi honily myšlenky, co všechno musím po návratu zařídit.

Vstal jsem v 7 hodin a vydal se hledat místní soukromou pekárnu. Našel jsem jí celkem snadno, protože se nachází hned za ohybem cesty z dolní části vesnice do horní. Pokud by si někdo představoval pekárnu jako u nás, byl by zklamaný. Jedná se o takovou spíš večerku, s pekárnou o patro níže, kde pečou především typický bílý chléb, je to taková naše větší veka. V nabídce měli ještě sladké rohlíky, plněné čokoládou nebo kandovaným ovocem. Prý občas mají i koláče. Koupil jsem tedy sladké rohlíky a nákupem snídaně jsem mile překvapil holky, které se právě probudily. Uvařili jsme si kávu a čaj a na dvorku posnídali.

Paní domácí pustila tři bedny kuřat, nasypala jim zrní, šrot a zelené lupení, byl to pěkný šrumec, měli jsme u snídaně o zábavu postaráno, včetně kohoutích zápasů. Holky byly zase ve svém živlu a tak se vzduchem neslo jedno cvaknutí fotoaparátu za druhým.A nezbylo než zabalit, vyrovnat účet a vydat se na další cestu. Červená značka nás vedla vesnicí kolem internetové kavárny, kostela až na konec obce. Kamenitá cesta stoupala vzhůru nad ves, míjíme odbočku na jakousi vyhlídku a protože značení končí na ohrazené louce, ani jí nezkoušíme najít. Asi po kilometrovém stoupání se cesta otevřela do širokých pastvin.

Dobytek zde spásl všechnu trávu, takže to vypadalo, jako by zde pravidelně sekali sekačkou. Jen spousta bodláků se pyšně tyčila mezi okolní spasenou trávou. Stejně tak jako bodláky, tak i šípky a jiné keře ovce a kozy nespásají, tak je jich zde hodně a vypadá to jako přírodní bludiště. Moc krásná krajina pro oko i pro chůzi. Po dalším zhruba kilometru se cesta noří do lesa, aby se opět vynořila na louce a tak se to stále střídá. Po zhruba dvou kilometrech jsme dorazili na rozcestí k Turecké díře, zde jsme si udělali první zastávku a posvačili.

Vydali jsme se po modré značce, která nás vedla lesem dolů do údolí, po noční bouřce rozblácenou cestou, kde byla chůze dost obtížná. Klouzalo nám to. Minuli jsme červenou „bodovou“ značku do Sv. Heleny, chvilku stoupali, abychom vzápětí klesali až k jeskyni Turecká díra. Pohled na vstupní portál je opravdu impozantní a musí dostat každého. Ihned jsem si vzpomněl na Sloupsko-šošůvské jeskyně v Moravském krasu, které mají též impozantní vstup. Vstup je rozdělen do dvou částí, vlevo je menší portál oddělený od hlavního monstrózního vstupu skalním sloupem. Skrze hlavní vstup protéká potok a mizí v útrobách jeskyně. Vzhledem k tomu, že se do jeskyně chodí schovávat dobytek před deštěm je terén před i v jeskyni silně rozorán od kopyt a poset lejny. Navíc po nočním dešti bylo všechno extrémně rozblácené a kluzké. Nasadil jsem si čelovku a zatímco holky hlídaly moji krosnu, vyrazil jsem po proudu potoka do útrob jeskyně. Světlo z velkého vstupu dosahuje poměrně daleko, takže baterka není potřeba. Ovšem za prvním ohybem doprava se světlo horší, tak už čelovka plní svůj účel. Prostor jeskyně je následně rozdělen masivním blokem na dvě samostatné chodby, aby se po pár metrech opět spojil v jednu velkou chodbu. Potok se stáčí vlevo a dál teče podél levé stěny. Vpravo se zvedají vrstvy mazlavého těžkého bláta. Po stranách jsou určitě vstupy do dalších dómů a prostor, ale vzhledem k vysoké vlhkosti vzduchu, která vytváří mlhu, a mé nepříliš dobré čelovky, jsem nebyl schopen je objevit. Do poslední části, kde se potok vlévá do úzké štěrbiny, do které se nedá vstoupit suchou nohou, jsem už nelezl. Místo toho jsem šel po stopách mých předchůdců, které byly otisknuty v blátě a vystoupal po čerstvé vrstvě bláta až do malého dómu vyzdobeného krásnou krasovou výzdobou. Ze stropu viselo nepřeberné množství malých krápníků a když na ně člověk namířil světlo baterky, tak se kapičky vysrážené vody leskly jako milion perliček a diamantů. V jednom místě jsem dokonce objevil malý, asi 2m vysoký „vodopád“ z krápníků. Protože jsem byl sám a neměl jsem náhradní světlo, vydal jsem se raději na zpáteční cestu, na které jsem si také vyzkoušel jaké by to bylo, kdybych zůstal bez světla. Po chvilce, když jsem se rozkoukal, zahlédl jsem slabé světlo vpravo nahoře. Pravděpodobně nějaký komín, který bude ústit až na povrch. Raději jsem ale zpátky použil čelovku, ale měl jsem slabé baterky, tak jsem do těch míst nedohlédl.
Pak už jsme pokračovali v cestě do Sv. Heleny. Riskli jsme cestu po „bodové“ červené značce, která zde byla výjimečně dobře značena. Ukázalo se, že to byla dobrá volba, protože se jde po lesní silnici, která v serpentýnách jen mírně stoupá a po dešti se zde šlo opravdu o moc lépe. U rozcestníku, ke kterému jsme dorazili jsme dopočítali, že jsme si ušetřili dobré dva km. Tam už jsme se napojili na „naší“ - nově značenou červenou značku a pokračovali po ní směrem na Sv. Helenu. Značka nás vede stoupající lesní cestou a už se nám otvírá výhled na protější svahy, které už známe, blížíme se k cíli naší dnešní cesty. Je tu moc hezky, tak děláme další přestávku, posvačíme, relaxujeme a rozhlížíme se, jak jinak než za doprovodu cvakajících fotoaparátů.

A vyrážíme dál, klesáme kolem opuštěné a zničené salaše, abychom opět začali stoupat mezi loukami do kopce a zpět dolů, do údolí k další salaši, kterou jsem již navštívil při cestě od Kulhavé skály. Tady se k nám připojila moje stará známá - mňoukající kočka a doprovázela nás až k tomu krásnému místu u potoka, které jsem již popsal v dřívější kapitole. Holky byly místem taky nadšené, tak jsme si tu udělali další přestávku. Toto místo se mi opravdu moc líbí, má nádhernou atmosféru a člověku je tu prostě krásně. Chtěl jsem si to ještě chvíli užít, tak zatímco se holky vydaly na další cestu, ještě jsem se zdržel a vychutnával si ten úžasný klídek a pohodu ve společnosti kočky – průvodkyně. Holky jsem dohnal u stromu, kde je rozcestník se značkami, je zde odbočka ke Kulhavé skále, tak dál už jsme pokračovali zase společně až do Sv. Heleny.

Po příchodu k Salabům jsme se dozvěděli, že přišli o traktor. Byli na poli pro seno a když nakládali poslední fůru, tak se jim traktor sám rozjel z kopce dolů. Starší z dcer jej chtěla ještě zastavit a tak do rozjetého traktoru naskočila, ale byl již tak rozjetý, že by ho na tom terénu nezastavila, na poslední chvíli se jí podařilo ještě vyskočit a pak už traktor sjel do strže, kde se rozmlátil na kusy. Naštěstí se to obešlo bez zranění. Co mě velmi překvapilo, že to všechno bral Franta s ledovým klidem, přesvědčený o tom, že do příštího týdne, kdy se bez traktoru neobejdou, stačí stroj opravit. Všechny díly měl poskládané v garáži, z kazeťáku hrála klasika a do toho Franta montoval náhradní díly, které dostal od sousedů. I když byli všichni klidní, příhodu vyprávěli bez větších emocí, František s úsměvem / tedy bez úsměvu na tváři jsme ho vlastně neviděli:-)/ stejně jsme vytušili dramatičnost situace a znovu musím podotknout, že je štěstí, že se nikomu nic nestalo.
A už jsme zde trávili poslední večer. Na chvíli jsme šli do místní hospody, kde jsme se potkali s klukama z Brna, našimi spolucestujícími sem do Banátu. Vyprávěli jsme si zážitky z našeho pobytu, posloucháme vyprávění o noční bouřce, kterou kluci zažili pod stany na břehu Dunaje, žádná legrace, prý takovou bouřku nikdy nezažili, něco jim i ulítalo, všichni přiznali, že měli i strach. A jdeme spát, neb musíme ráno brzy vstávat a ještě dobalit věci.

Vstáváme časně, posnídáme, rozloučíme se Salabovými a jdeme pár metrů před obchod na místní náves, kde už čekáme na odvoz domů. Cestou dolů se naposledy otvírá nádherný výhled na Dunaj. Tak se tiše loučíme i s celým Banátem. Cestou k domovu si děláme i malou objížďku v Temešváru, kde nás pan Hrůza veze okolo místní nádherné katedrály. Bohužel je problém se zastavením, tak si jí prohlížíme jen z hodně pomalu jedoucího auta. Po pár hodinách jízdy po rozmlácených rumunských silnicích opouštíme Rumunsko a cesty v Maďarsku nám přijdou jak hotová zrcadla. Nu a stejnou cestou jako do Rumunska se vracíme i domů. V podvečerních hodinách se ocitáme na místě, kde jsme před devíti dny nastupovali.

Byla to zajímavá dovolená, která člověku ukázala, jak se v Čechách žilo před desítkami let a stejně tak i to, že i v Evropě 21.století jsou oblasti, kde žijí lidé bez většiny moderních vymožeností, tak nějak více v klidu, bez zbytečných stresů, jako je tomu u nás ve městech.

Autor textu :Jan Ptáček

Fotografie:

Miroslava Kinclerová http://.mikiweb.kx.cz/

Helena Roubíková http://www.rhelena.yc.cz/

Jan Ptáček http://shane.rajce.idnes.cz